27. Kapitola: Pyladeus Strongerias

21. dubna 2010 v 18:28 | Annie-chan |  | Poselství Zlatého draka
useless-fire.blog.cz
useless-fire.blog.cz


           "Viděls to?" Vykřikla udivená Gabriela a ukazovala k místu, kde to vybouchlo.
            "To musel být zřejmě Tmólos," pokýval Petr, "vždyť víš, šel tamtím směrem."
            "Hm," kývla Gabriela.
            "Neměli bychom mu jít na pomoc?" zeptal se
Petr.
            "Já… nevím. Myslím, že to není to, co se po nás chce. Musíme najít tvou sestru, ne?"
            "Mám takový pocit, že je tam."
            "Cože?"
            "No ale vážně…"
            "Jak chceš, je to přeci jenom tvoje sestra!" Zakroutila nakonec očima Gabriela a oba vyběhli k tomu místu. Jen Uruque pokračoval ve své cestě, i když výbuch slyšel.
            "Bude tedy něco?" nadzdvihla Firgia tázavě obočí.
            "Možná," řekla Alžběta a pořád hleděla do těch jejích tmavých očí. Musela najít způsob, jak se dostat do její mysli, ale žádný jí nenapadal.
            "Možná? To je snad vtip?" sykla přidušeně Firgia a zdvihla ruce.
            "Darkamia giudesenne tyuka errwestoi-i!"
            Z jejích dlaní najednou vytrysklo podivné černé světlo, které se vrhlo proti Alžbětě. Ona pochopila, že se musí dostat do její duše, aby mohla osvobodit její duši a tím i Tmólose, tudíž se k ní bude muset přiblížit. Nevěděla, co je to za magii, ale pochopila, že to bude černá magie. Uvědomila si také, že štít je v tomhle okamžiku zbytečný. Tedy, pokud nepoužije sílu Zlatého draka.
            "Protagafail!" udělala
své kouzlo a využila trochu té energie, co jí Zlatý drak dodával. Kolem ní a jejích přátel se vytvořil tak mocný štít, že byl dokonce vidět a černou magii jednoduše odrazil.
            "Jak se k ní mám přiblížit?!" Zeptala se ihned Zlatého draka, když takhle odrazila asi deset útoků.
            "Neřeš, jak se k ní přiblížit. Řeš spíš, co uděláš, až se k němu dostaneš," odvětil Zlatý drak.
            "A neměla bych to řešit, až se k němu dostanu?" tázala se znovu Alžběta.
            "Ne. Věř mi, dostat se k ní je jednoduché. Jen se vypni a řiď se mými radami. Až budeš u ní, použij opět část mé magie, té nejčistší, a nasměruj jí do jejích myšlenek. Pak se tam ocitneš."
            Alžběta neváhala a ihned vyrazila. Firgia po ní tentokrát začala vysílat jakési vektory, dlouhé šípy, kterými se jí snažila probodnout. Ona ale vždy uskočila a přiblížila se k ní. Teď ani nechápala, kde se v ní bere ta lehkost. Ani nevěděla, jak, ale stála naproti ní. Ona na ni, napůl s úžasem a napůl vyděšeně hleděla. Alžběta ji ale samozřejmě nechtěla nijak zranit; jen rychle položila své ruce na její hlavu a nasměrovala tam tu čistou energii Zlatého draka. Pak se to stalo. Také se ocitla v ohromné nicotě a temnu, kde neviděla nic a zároveň všechno. Na rozdíl od Tmólose ale neztrácela své myšlenky a dál se orientovala. Chvíli běžela kupředu. Nevěděla kam, ale cítila, že jde správným směrem. Náhle stála před obrovským tunelem, který vypadal jako takový menší vír. Nezaváhala
a vskočila
do něj. Ocitla se jakoby uvnitř horské dráhy. Letěla dopředu, nahoru a dolů, doleva a doprava. Všude kolem ní byly Firgiiny vzpomínky. Viděla tam Firgii
jak
ji někdo, koho neznala, učil magii, jak poprvé vyvolala svého fénixe, jak si hrála s Tmólosem, jak se učila magii, jak bojovala… viděla toho hodně a nic z toho neviděla dostatečně dlouho, aby si to zapamatovala. Proletěla to za necelou vteřinu a byla na konci. Musela se chvíli vydýchávat z toho nekonečného víru vzpomínek, pak se ale vydala dál. Nyní šla z toho tunelu dolů po schodech. Byla to úzká a zvláštní cesta, ona ale nepřemýšlela nad tím, kam vede. Úplně dole otevřela dveře a ocitla se v půlkruhové místnosti. Byla to tmavá a šedivá místnost, plná prachu, špíny a nečistoty. Dokonce tam byla i ohromná zima, jako ve skutečnosti. Na zdi tam v okovech stála jediná žena, s rozcuchanými vlasy a zlomenýma očima. Byla to pravá podstata duše Firgie Zefyr.
            "Našla jsem tě!" Vykřikla radostně Alžběta.
            "Neukvapuj se, malá princezno." Varoval jí Zlatý drak a ona jen kývla. Opravdu, někdy je příliš lehkomyslná…
            "Ano, našla…ale co z toho máš? Jsem navždy odepsaná. A navíc je tu strašný hluk."
            "Já ale nic neslyším."
            "Nalaď se na její duševní frekvenci." Poradil jí Zlatý drak. Alžběta sice nevěděla, co to je, ale nejspíš to bude něco jako vysílačka, vycházející z její duše. Představila si jen, jak její duševní vysílačka zachycuje zvuky z té její duše. Uslyšela najednou ohromné šumění, které jí připomínalo šumění nenaladěného rádia.
            "Opravdu to rádio musím rozbít?" zavzlykala. Alžběta
chvíli nechápala, o čem mluví, ale pak její ´vysílačka´zachytila ještě nějaké signály. A nyní to i viděla - ohromně šumící rádio, stojící uprostřed nicoty.
            "Pokud chceš ten zvuk zastavit, rozbij to rádio."
            Mluvil někdo poblíž toho rádia. Alžbětu napadlo, že to je nejspíš její část ovládána černou magií.
            "To rádio je vlastně její přehrávač duše, dá se říci." Pokoušel se jí to objasnit Zlatý drak. "Když je naladěné a v pořádku, tělo má jen jednu dobrou duši. Když takhle šumí, v těle je víc jak jedna duše a ty bojují o nadvládu nad tělem. Pokud se rádio rozbije, v tomhle případě bude tělo ovládáno černou magií."
            "Může se naladit." Navrhla Alžběta.
            "Ne. Pokud se naladí, je možné, že Firgia zemře, protože její podstata duše bude změněna."
            "Co mám tedy dělat?"
            Zlatý drak neodpovídal. Nejspíš ani on si nevěděl rady. Alžběta bezradně pohlédla do očí Firgie, které byly plné beznaděje.
            "Slyšíš mě?" Zamumlala.
            "Špatně." Odvětila Firgia.
            "Jak jste na tom vlastně byli? Ty a Tmólos…"
            "Mám ho moc ráda, miluju ho," zavzlykala tiše. Alžbětu její odpověď   udivila. Lišila
se od všeho, co o jejich vztahu dosud věděla. Je možné, že poté, co její tělo bylo ovládáno černou magií, změnila své chování a lidé
si začali myslet,
že se takhle chovala už od narození? Je to možné… ale stejně jí to nešlo do sebe.
            "Ta zrůda…kterou do mě nasadil… já… já…"
            "Kdo jí do tebe nasadil?" zeptala se Alžběta. Cítila, že z toho může něco vyvodit.
            "ÁÁÁh!" Vykřikla namísto toho Firgia bolestně. Alžběta se trošku vylekala, ale hned si uvědomila, že to je kvůli tomu zvuku.
            "Ať to přestane, ať to přestane! PROSÍM!" Řvala na celou místnost. Alžběta se cítila naprosto bezradná. Nevěděla, jak pomoci té osobě, a při tom je to v tomhle okamžiku tak důležité! Cítila, že jí pomalu, ale jistě zachvacuje panika…je všemu konec… už se z její mysli nikdy nedostane, stejně jako Tmólos…bude uvězněna v téhle kobce navěky věků… a jak myslela na tahle slova, z úst jí začalo vycházet něco úplně jiného, čemu nemohla uvěřit.
            "Ten zvuk nemusí přestat. Nemusíš na tom rádiu nic měnit. Vždyť ty jsi ty
a
to nikdo nemůže změnit žádnou magií."
            Význam těchto slov byl pro Firgii mnohem hlubší, než si Alžběta dokázala představit. Jakmile si to uvědomila, šum rádia ztichl. Rádio bylo opět v klidu.
            "A teď… se opět vrať a bojuj po našem boku," usmála se na ni Alžběta a podala ji ruku. Alžběta sama nevěděla, co to dělá, jakoby to bylo její druhé já. To samé, co zareagovalo v Přírodě, když jí Garryela mučila svými otázkami…
            Firgia jí po pár minutách opravdu ruku podala. Světlo, které se objevilo v tom místě, bylo nepředstavitelné. Zářilo jasně a průbojně, postupně se rozšiřovalo, až dostihlo celou kobku…
            … a nyní si uvědomila, že opět stojí pevnýma nohama na zemi v Phoenixu, ruce pořád drží na hlavě Firgii. Rychle je složila dolů a přemýšlela, jestli Firgiino pravé já opravdu zvítězilo.
            "Ach!" Uslyšela za sebou Tmólosův hlas. Rychle se otočila a spatřila ho, jak se prudce posadil a mžoural očima.
            "Je vzhůru! Je vzhůru! Díky bohu!" Řvala radostně Ayra a objala Tmólose. Lerigen to s úsměvem pozoroval. Byla to nepředstavitelná radost, to co všechny v tom momentě obklopilo.
            "Firgio?" Zašeptala Alžběta. Firgia, která do té doby měla sklopenou hlavu, vzhlédla. Konečně měla oči plné lásky, života a konečně v nich viděla něco, co by se dalo nazvat pravou duší -
nebyly už tmavé a bez života.
            "Děkuji ti," usmála se na ni.
            Alžběta trošku zrudla, když jí uslyšela.
            Firgia se pomalu začala blížit k ostatním. Alžběta se jen otočila a pozorovala ji.
            "Tmólosi," začala a sklonila se ke svému bratrovi, který se na ni díval s údivem. Všichni ostatní byly ostražití a poněkud vystrašení, protože se báli, že se opět vytasí s nějakou nebezpečnou technikou. Ale neodvážili se nic dělat, protože Alžběta se hřejivě smála, a to bylo dobré znamení.
            "Moc se omlouvám za to, co jsem provedla našemu rodu. Krví jsem potřísnila náš rodinný erb a zahanbila ho navěky věků. Omlouvám se. Omlouvám se ale ještě víc tobě, Tmólosi. Milovala jsem tě nade vše, a to se mi nakonec vymstilo. Pokud mi neodpustíš, chápu to. Je to moje vina." Řekla to tak potichu, že to mohl slyšet jen Tmólos. Ten sklopil pohled; kdo ví proč. Aby ho nikdo neviděl plakat, šklebit se… nebo se usmívat?
            "Odpouštím ti," odpověděl
klidně a Firgia okamžitě vstala. Otočila se k usmívající se Alžbětě a promluvila k ní: "Musím odpovědět na tu otázku," řekla. Alžběta se udivila. Teď si za boha nemohla vzpomenout, jakou otázku má na mysli.
            "Tohle všechno, moje já prokleté černou magií, zničená vojska a armáda, mrtvý Sedmý mocný… za to všechno může-"
            "tvůj bývalý učitel, bývalý Třetí Mocný; a nynější První mocný Pyladeus Strongerias."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel