22. Kapitola: Poselství Zlatého draka

21. dubna 2010 v 18:21 | Annie-chan |  | Poselství Zlatého draka
useless-fire.blog.cz
useless-fire.blog.cz


           "Dobré ráno, ospalče," vzbudil Alžbětu
nějaký hlas - nejspíš Tmólosův. Pomalu zamžourala a ihned pohlédla do jeho zelených očí.
            "To už musím vstávat?" zabručela.
            "Jestli se chceš naučit přivolat svého Tolsna, tak ano," zasmál se Tmólos a vylezl ze stanu. Alžběta v tu ránu zpozorněla. Přeci jen, tohle bylo učivo, na které se těšila, a kterého se zároveň bála. Těšila se na něj kvůli tomu, že se setká se Zlatým drakem. Za tu dobu, co tady pobyla, pochopila, že zvířata zde dovedou mluvit a mnohdy mají tolik zkušeností a vědomostí, že člověka leckdy překvapí. Zároveň se ale bála, protože tušila, že to bude poslední učivo, které ji kdy Tmólos naučí. Pak už bude na seznamu toho, co musí udělat, jen jediná věc, a to svrhnout Prvního Mocného. Alžběta moc nerozuměla černé magii, věděla jen, že nějaký nekromancer ovládá duši Prvního, a tím vlastně řídí i celou zem. Nevěděla, jak ho zastavit. Vlastně ve všem spoléhala jen na své společníky a přátele… kdyby jí Uruque nezachránil a neodletěl s ní na gryfonovi, byla by mrtvá… kdyby kolem ní elfové neudělali neviditelnou bariéru, byla by zabita drakem… a kdyby jí tenkrát Tmólos neuchránil před Koněm bouře, byla by mrtvá hned.
            "Tak vylezeš?" Uslyšela venku znovu Tmólosův křik, který
ji vytrhl z přemýšlení.
            "Vždyť už jdu," odsekla a pomalu se vyplížila ze stanu - trošku ji oslepilo sluneční světlo a hluk tekoucích vodopádů, který se při vylezení ze stanu zvětšil.
            "Nasnídej se," podala jí hned snídani další její společnice, Ayra. Alžběta se na ni jen ospale usmála a vrhla se na jídlo. Nebyl to takový ten odporný blaf, na který si tady zvykla, byly to lesní maliny a jahody. Aspoň něco tu mají stejné…
            Po deseti minutách, kdy do sebe cpala lesní ovoce, si k ní přisedl Petr.
            "Tak co dneska hodláš dělat, sestřičko?" Zeptal se jí
s úsměvem na tváři.
            "Jestli to nevíš, naučím se přivolat svého Tolsna." Zasmála se Alžběta.
            "Já už to umím!" Nadmul se
hrdě Petr a zatvářil se, jakoby zvládl tu nejobtížnější věc na světě.
            "A já umím ovládat oheň a vodu a pár myslných technik!" Ušklíbla se na odpověď.
            "Taky ses narodila jako talentovaný mág, ale já ne…!"

Alžbětě došlo, že jeho dobrý pocit z toho, že to dokázal, prostě nezničí.
            "Máš…ehm, počkej." Pokusil se zase něco Petr říct, ale radši si naslinil prst a utřel jí kůži pod nosem. Alžběta zčervenala.
            "Je něco špatně…?"
            "Samozřejmě. Od těch malin jsi byla celá červená," řekl s úsměvem a když viděl
její naštvaný výraz, tak
se opravdu zasmál.
            "Alžběto…!" Uslyšela znovu Tmólosův křik. Zrudla ještě víc. Od té doby, co jí Tmólos začal říkat Alžběto, rudla vždycky, když jí tak říkal. Nechápala to.
            "Už jdu, už jdu," kývla,
naposledy se ten den usmála na Petra a připojila se k Tmólosovi, který stál u řeky.
            "Hm, tak čím začneme?" Vyhrkla ihned.
            "Počkej, nejdřív přece musíme zjistit, jaký je tvůj Tolsn," odvětil klidně Tmólos a otočil se k ní: "Nebuď netrpělivá."
            Alžběta nic neodpověděla. Byla napjatá a těšila se, až uvidí svého Tolsna, samotného a mocného Zlatého draka! Tmólos jí v klidu šáhl na ramena a zavřel oči. Alžběta pochopila, že se nejspíš snaží zjistit, jaké zvíře k ní patří. Usmála se. Byla hrozně šťastná, že ten osudný den konečně nastal.
            "Nemýlil jsem se," otevřel asi po dvou minutách Tmólos oči a dal si ruce opět k pasu.
            "Tvým Tolsnem je opravdu Zlatý drak."
            Něco uvnitř Alžběty se zaradovalo. Nejspíš malinko pochybovala, že jejím Tolsnem nebude. Ale byl, takže všechny zábrany jsou pryč. Teď už ho jen přivolat…! Matně si vzpomněla na blížícího se draka a elfskou bariéru. Bude Zlatý drak také tak obrovský? Nebo bude menší, ale přitom nesmírně inteligentní? Nebo bude obrovský a stejně tak i moudrý? Bude vypadat jako bájný drak nebo jako drak čínský? Bude opravdu celý zlatý, nebo bude mít jen zlaté šupiny? V Alžbětině hlavě vířilo tisíce otázek, na které zatím neznala odpověď.
            "Teď se ho pokusíme přivolat," kývl Tmólos. Bylo vidět, že i on se na tohle těšil.
            "Petr to zvládl na šestý pokus, předpokládám, že ty to zvládneš dřív. Je opravdu jednoduché přivolat si svého Tolsna."
            "Vím, vím, musím říct Joes deo a jméno…takže můžu?"
            "A ty víš, jak se Zlatý drak jmenuje?" zeptal se jí
Tmólos. V Alžbětě začaly kvést pochybnosti, ona se je ale snažila zničit.
            "Z-zlatý drak, ne? Jak jinak by se mohl jmenovat?" odsekla naštvaně. Nechápala to. Teď ho prostě přivolá, teď! Na jménu nezáleží, proboha…
            "Nejdřív musíš zjistit jeho jméno. Neboj, přímé jméno svého Tolsna učedník nikdy neví. Musíš proto v mysli navštívit jeho sídlo a promluvit s ním o tom. Jak říkám, Petr to zvládl na šestý pokus - když je jeho Tolsn kůň, musel jít kam?" Nadzdvihl vyzývavě obočí. Alžbětě se ulevilo, proto se smíchem odpověděl:. "Přeci do stájí, ne?" Tmólos se upřímně zasmál, což Alžbětu trošku udivilo.
            "Na louku, ty chytrá."
            Tmólosův smích Alžbětu uvolnil jako nikdy jindy. Ona ale netušila, CO se stane a že jí to zkazí den. Vlastně jí to zakalilo všechno myšlení. Je to jako, když se na něco těšíte a konečně má nastat den, kdy to nastane - a nic. Alžběta se do jeskyně Zlatého draka nedostala ani na nějaký ten třicátý pokus.
            "Neboj se, zkusíme to zítra." Snažil se jí uklidnit Tmólos, ona ale na jeho útěchu nedbala. Zalezla si do stanu a hodlala to zkoušet pořád znova a znova, než se jí to podaří. Přeci není možné, aby to nezvládla, ne…! Došla tak daleko… Pozdě v noci si vyčerpaně lehla na své místo. Zkoušela to tolikrát, ale pořád žádný účinek.
            "Pandoře to nějak nejde, co?" Rozeznala zvenku mezi
šuměním vody hlas. Gabriela.
            "Ono jí to půjde. Přeci není možné, aby talentovaná hraběnka Weillská tohle nezvládla." Uslyšela i Tmólosův hlas. Znejistěla. Co když to však opravdu nezvládne? Teď se na to rozhodně necítila…
            "Já jí věřím." Uslyšela rozhodný hlas Petra. "Možná nejsem žádný mág jako vy, a taky vím, že ona je jiná než já. Ale navždy bude moje sestra a sourozenci si důvěřují
i věří. Ona to zvládne."
            Jeho hlas jí
uchlácholil, jakoby jí to říkal do uší jemně a laskavě. Mělo by to stejný účinek. A Alžběta, přemožená spánkem, usnula… a teď se to stalo. Až teď, kdy se v klidu vydala do světa snů, se ocitla v jeskyni - a ihned jí došlo, v jaké, když před sebou uviděla zářícího draka. Byl úplně jiný, než si ho představovala - vypadal jako čínský drak a nebyl zlatý, jen jasně zářily jeho šupiny. V jeho modrých očích ale rozeznala moudrost a zkušenost, to, co u něj očekávala.
            "Vítej v mém sídle. Přišla ses zeptat na mé jméno, mám pravdu?"
            Alžběta jen kývla, neschopna mluvit. Zlatý drak ale dále nemluvil. Když už bylo ticho asi čtyři minuty, Alžbětě došlo, že musí mluvit ona.
            "Proč jsem se na tohle místo dostala až teď? Celé hodiny jsem se snažila a…"
            "Nebylo by to tím, že jsi do toho nedávala dostatečné úsilí," začal laskavě vysvětlovat. "Nemohla jsi mne ale vidět ve dne. Jsem noční drak." Alžbětu jeho výrok překvapil.
            "To nechápu. Většina lidí by si myslela, že jsi…ehm, jste denní drak. Tedy, že podnikáte ve dne."
            "Nejde o to, co si lidé myslí. Jde o to, co si myslíš ty a co je v tvém nitru. Vstoupil jsem do tebe hned při prvním pokusu. Bylo potřeba počkat, až usneš."           Alžběta kývla; dalších pět minut ale bylo ticho.
            "Řeknete mi tedy své jméno?" zeptala se
celá rudá rozpaky.
            "Dřív, než ti ho řeknu, bys měla něco vědět," pronesl tentokrát vážně Zlatý drak.
            "Něco o tom, co znamená mít za svého Tolsna Zlatého draka. Něco o tom, co znamená nosit právo jména Weillský. Něco o Poselství Zlatého draka."
            "Poselství…?" Nechápala Alžběta.
            "Ano, poselství," přitakal Zlatý drak.
            "Každý Weillský se to dozvěděl až při setkáním se mnou. Je to krutá pravda, kterou musíš vědět. Pak budeš muset navždy změnit své jednání a vzdát se toho, co je ti nejdražší, aby si Poselství mohla splnit. Ten, kdo Poselství splní, zbaví Zirghall

zla."
           
Alžběta kývla a dál poslouchala.
            "Když mě přivoláš, neuvidíš mě. Já jen dodávám sílu a energii k boji. Využitím mé plné síly a toho, abych se objevil, musíš vynaložit hodně své duševní energie, chakry. Čím méně máš chakry, tím kratší je tvůj život."
            "To znamená…když nemám žádnou chakru, zemřu?" zeptala se Alžběta.     Zlatý drak jen nepatrně kývl; Alžběta ihned zbělela.
            "Jakmile se já i celá moje síla magie objeví v Zirghallu a celá moje síla i tělo odejde z astrálního světa, moje duše začne vysílat frekvenci, která zničí veškerou černou magii. Dokážu v jedné sekundě zbavit svět od veškerého zla… pro tebe to ale bude znamenat smrt, Pandoro Weillská."
            Alžběta byla celá bílá.
            "Kdyby tedy byla nějaká bitva…" Vysoukala ze sebe po chvíli.
            "A mí přátelé nevěděli, že jsem… počkat! Mí přátelé jsou pro mne nejdražší…znamená to snad, že…?"
            Zlatý drak tentokrát nic neříkal ani negestikuloval. Alžběta beztak pravdu pochopila sama. V tom momentě jí hlavou proběhly všechny vzpomínky na
dětství, na to, jak šla poprvé do školy, jak jí Petr zachránil před jejím falešným obdivovatelem, jak se dostala do Zirghallu…
            "Musím od nich odejít. Jedině tak to zvládnu. Jedině tak…" Alžbětě vytryskla slza.
            "Mé jméno je Gent´hel Silord," řekl Zlatý drak a v tu chvíli se Alžběta probudila.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel