20. Kapitola: Souboj

21. dubna 2010 v 18:14 | Annie-chan |  | Poselství Zlatého draka
useless-fire.blog.cz
useless-fire.blog.cz

            "S-s-s-souboj?" Vysoukala ze sebe udivená a zároveň vystrašená Alžběta.
To už se ale Tmólos k jejímu údivu ukláněl.
            "Co se to tam děje?" Uslyšela Petrův křik. Raději se uklonila také. Nevěděla však, že tím započne souboj.
            "Pyore bakaro!" Vykřikl mocně Tmólos.
            "On kouzlí! On kouzlí! A v okolí jsou vojáci!" Uslyšela další křik, tentokrát se ale nesnažila rozeznat, kdo to křičí, protože měla napilno. Tmólos vytvořil ohnivou jiskru, která se změnila v rychlý oheň mířící k ní. Musela ihned zareagovat.
            "Aquem blastwal!" Sykla vyděšeně a soustředila se, aby se kouzlo povedlo. Vzpomněla si, co říkala Garryela - obraz vody je průhledný, protože voda je představa. Voda je ve skutečnosti tisíce stříbrných vlákenek, které při vynaložení síly ztuhnou a vytvoří vodu. Využila její radu a k její radosti se před ní objevila velká vodní stěna, která ohnivý útok Tmólose zastavila. Tmólos ale neváhal, na rozdíl od ní, a proto hned, jak vodní stěna zmizela, uviděla na sebe mířit další ohnivé jiskry. Byla nucena uskočit za strom.
            "Co se to tam sakra děje?" Uslyšela
ze shora něčí křik. Za tohle dostane od Uruqueho pěkně vynadáno, ale mohla se vymluvit na to, že si začal Tmólos.
Tentokrát Tmólos zaútočil ohnivými výbuchy, a jeden se Alžbětě dostal pod nohy a propálil jí boty. Konečně se tedy odhodlala na protiúder.
            "Pyore pheneix!" Vykřikla ohnivou formuli a snažila se do ní dát dostatek síly. Výsledek nevypadal přesně podle jejích představ - podle Cinnivaen měl být ohnivý fénix obrovský, ona ale byla ráda, že se jí povedl vůbec nějaký. Tmólos ale
reagoval rychleji než Alžběta.
            "Profaisama!" Uslyšela a snažila se vzpomenout, co je to za formuli. Ihned jí poznala na vlastní kůži - obrovský tlak, který zničil jejího fénixe a ji donutil opět skočit za strom. Byla vyčerpaná. A teprve teď pochopila, že tohle je jako souboj o přežití. Znič, nebo budeš zničen. I když to byl Tmólos, teď se musela řídit podle tohoto rčení.
            "Jdou sem vojáci!" Slyšela
matně něčí křik, ale absolutně ho ignorovala. Teď se soustředila jen na souboj. Tmólos vyslal opět pár ohnivých koulí, které začaly pálit strom, za kterým Alžběta stála. Uskočila tedy do volného prostranství a obrovskou rychlostí proti Tmólosovi vyslala dalšího
ohnivého fénixe. Tentokrát se jí povedl - obrovský a rychlý. Nečekala a rukama začala ovládat jeho pohyb - mířil ke Tmólosovi. Ten byl taky konečně nucen uhnout, a na to Alžběta čekala.
            "Letreficemou alai!" Vykřikla formuli úplného spoutání, fénix se v ten moment rozprskl v tísice jisker. Tmólos nečekal takovou rychlost kouzlení, přesto se ale kouzlu vyhnul tím, že vytvořil rychlé štítové kouzlo.
            "Zastavte je někdo!"
            "Aquem blasti!" Alžběta se snažila zastavit Tmólosův pohyb, toto kouzlo mu mělo zmrazit nohy, ale bez výsledku, protože Tmólose pořád bránilo štítové kouzlo.
            "Pyore spalekavo!" Útočil tentokrát Tmólos a poslal proti ní kulový blesk - rychlou ohnivou kouli. Alžběta opět vytvořila vodní stěnu, která oheň zastavila, a rozhodla se vodu a oheň využít v souladu.
            "Pyore osimiha!" Křikla a kolem ní se udělalo nesnesitelné horko; ustoupila o pár metrů dál, aby tomu uniklo. Voda změnila v tom horku skupenství na páru. Nyní Alžběta ani Tmólos nic neviděli, Alžběta ale měla výhodu, protože byla uživatelka toho kouzla a tudíž tu páru mohla kdykoli zastavit ve svůj prospěch. Začala se pohybovat vpřed směrem ke Tmólosovi. Měla od Gabriely malou dýku na obranu, takže kdyby se dostala k němu a zamířila s ní Tmólosovi na hrdlo, možná by uznal svou porážku. I když, nedokázala si představit, jak by se poté mohl chovat. Konečně cítila něčí přítomnost a přerývavý dech. Potichu se k té osobě přiblížila a druhou dlaň, kterou do té doby měla sevřenou na znamení, že pára musí držet, nyní pustila. Pára začala mizet a ona zamířila dýkou Tmólosovi na hrdlo.
            "Prohráls." Řekla s úšklebkem na tváři.
            "Opravdu? To bych neřekl." Uslyšela však Alžběta hlas úplně někoho jiného, než byl Tmólos - byl to ten hluboký hlas, který tenkrát…nadával na toho Paladina! Když pára definitivně zmizela, její obavy se naplnily - dýkou mířila na krk někomu úplně jinému než Tmólosovi. Muž zaznamenal její pochyby, dýku jí vyrazil z ruky, a pak
neskutečně rychle Alžbětu chytil
za tričko a přitáhl si jí k sobě:
            "Hraběnka Weillská a takhle na veřejném prostranství?" Šklebil se vítězoslavně.
Alžběta se nemotorně rozhlédla po svém okolí - Tmólos bojoval s dalšími třemi strážci a zřejmě si její strasti ani nevšiml. Nahoře bojoval Petr, Gabriela a Ayra s dalšími muži. Kde je Uruque, netušila.
            "Ach ano, když hraběnka bojuje, je zaměstnaná, že? Ale co budeš dělat, když ti zlámu ruce? Nebudeš moct kouzlit a… První Mocný mě odmění,"
zazubil se nechutně. Alžběta se pokusila zvednout ruce, to už jí ale ten muž chytl za loket a začal jí pářit ruku.
Alžběta cítila, že za chvilku se jí zlomí kosti, a
při tom pomyšlení jí bylo na zvracení. Pokusila se o poslední úder - nohy, které jí bezvládně visely nad zemí, protože jí pořád držel
za tričko, se musí zapojit do akce. Začala s nimi kopat a mávat všude kolem, ve snaze zasáhnout ho.
            "To je marné," řekl voják a podíval se Alžbětě do očí. "Tady už nic nezmůžeš, Pandoro Weillská."
            "J-j-s-sem A-alžběta…" Pokusila se ve svém zoufalství vzdorovat, ale vypadalo to, že to toho muže jen rozzuřilo. Než ale stihl něco říct, Alžběta zažila něco neskutečného. Už párkrát letěla letadlem a věděla, že vždycky, když přistává letadlo nebo vrtulník, vytváří dole jakýsi vítr…proudění vzduchu -
tohle bylo podobné, ale přitom jiné. Obrovské opeřené stvoření, které způsobilo proudění vzduchu
Alžběta ihned identifikovala jako gryfa.
            "Chytni se mě!" Uslyšela Atlantiďanův hlas a viděla jeho modrou pomocnou ruku, které se měla chytit.
            "ANI NÁHODOU!" Křikl naštvaně generál, který Alžbětu považoval za svou kořist a v Atlantiďanovi viděl jen ohrožení jeho peněžní odměny.
            "Chytni se!" Vykřikl znovu Atlantiďan, kterého Alžběta konečně identifikovala jako Uruqueho a tudíž mu svěřila svůj život - chytla se ho. Uruque praštil generála přes hlavu a ten okamžitě pustil Alžbětu a padal k zemi a Alžběta ani netušila, že to bude taková rychlost, ale ihned se vznesly nahoru a Uruque pomohl Alžbětě pořádně usednout na gryfův hřbet.
            "Moc dlouho vás dva neudržím," uslyšela vzápětí podivný hlas. Že by to byl gryf?
            "Tohle je tvůj Tolsn?" Zeptala se Uruqueho.
"Ano. Jsi velice chápavá," kývl Uruque. Alžběta se usmála, ale vzápětí
jí problesklo  hlavou, že tam dole nechala Petra a všechny své ostatní přátele.
            "Co ostatní? Jak se vysvobodí?!" Křikla bezradně.
            "Neboj se. Je s nimi Tmólos, a ten si poradí," snažil se jí uklidnit Uruque.
            "Všechno je to moje vina…kdybych se od tebe včera nenechala učit, Tmólos by mě vzteky nevyzval na souboj a nepřišla by armáda!" křikla
Alžběta.
            "Proč si rovnou neřekla, že je to moje vina?" namítl Uruque.
            "Protože není."
            "Tmólos by měl hlavně pochopit, že je jedno, kdo tě učí, hlavní je, aby ses to naučila co nejrychleji," otočil se
Uruque a s úsměvem na Alžbětu. "A neměl by
žárlit."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel