2. Kapitola: Pravda

18. března 2010 v 21:01 | Annie-chan |  | Havran, stín a plamen

Pomalu otevřel dveře do jejich rezidence. Ocitl se uprostřed velké prostorné haly, uprostřed které vedlo nahoru velké schodiště do dalších pater. V hale byl ještě vlevo vchod do kuchyně a vpravo vchod do pracovny otce. Ed se jen zamračil a pomalu začal vyšlapávat schody do prvního patra. S každým schodem mu ale ruce těžkly a mysl se zatemňovala. Co ho to vůbec napadlo, tahat tu dívku sem?! Měl jí vzít do nemocnice, ať tam je otec, nebo ne, a měl by tu událost z krku. Teď z toho vyroste mnohem horší věc, bude o ní muset pečovat, starat se o ni, pečlivě ji ošetřovat a léčit… a jestli mu zemře v rukou, bude to ještě horší! Nespokojeně se kousl do rtu; už zase se zachoval příliš lehkovážně a zbrkle. Když už byl konečně v prvním patře, šel ihned do nejbližší místnosti. Protože nemohl použít ruce, jednoduše do pootevřených dveří kopl. Ocitl se v prostorné místnosti, kde byla postel, knihovna a skříň, a pak ještě stůl, na kterém byl notebook a kolem něj se povalovala sluchátka, CéDéčka a kabely. Vlastně v celém pokoji byl hrozný nepořádek, oblečení se válelo skoro všude a nebyl kvůli tomu vidět světle modrý koberec. Zavřená okna, ze kterých šlo světlo, jen lehce osvětlovala modročernou tapetu. Tohle byl jeho pokoj. Lehce položil tu dívku na postel a rozhodl se dojít pro lékárničku. Byla v otcovo pracovně, a on se tam tedy i se svou nevolí musel vydat. Jakmile sešel schody, přemýšlel, proč jednal tak impulsivně. Jemu se to tak často nestávalo… teď z toho bude mít pořádný malér. Pomalu a nejistě šáhl na kliku a zatáhl za ni. Jakmile otevřel, překvapila ho špatně osvětlená místnost, zapnutý počítač a u něj sedící postava. Že by byl… jeho otec doma?
"Potřebuješ něco?" Řekl ten člověk a otočil se. Byl to černovlasý muž s chladnýma šedýma očima, stejnýma, jako měl Edward. Ovšem tenhle vypadal jinak. Měl neoholené strniště, čelo poseté vráskami a jeho oči byly chladné a bez života; ostatně jako Edwardovy, protože ten ze svého života také zrovna šťastný nebyl. Richard Williams se zamračil.
"Tak potřebuješ něco?" Zeptal se znovu, tentokrát už mírně rozčíleně. Vypadalo to, že ho Ed vyrušil z nějaké práce.
"Já… já…" Edward se zakoktal.

Popravdě, s otcovou přítomností vůbec nepočítal; jak mu má proboha říct, že v parku našel zraněnou dívku? Že jí odnesl domů a rozhodl se o ní postarat? Samozřejmě by mu vynadal do všech idiotů, že jí neodevzdal nemocnici a policistům, ti by se o ni postarali… jistě, klidně jí ještě může donést do nemocnice, když je otec tady! Nikomu to nebude podezřelé a on bude mít od tohohle problému klid…
"Chceš lékárničku? Jak tak koukám, máš na košili krev." Edward se na chvíli zatvářil nechápavě, ihned ale pochopil. Jak nesl tu zraněnou dívku, nejspíš se mu její krev obtiskla na košili. Rozhodl se využít otcova omylu, dokud není pozdě.
"Ano. Zakopl jsem v parku, když jsem tam viděl tu rozbitou lampu." Otec nic neříkal, zřejmě mu hodlal věřit. Nejspíš by mu věřil i fakt, že v parku přistáli modrozelení ufoni a jeho odnesli do své galaktické základny…
Edwardův otec pokýval a ukázal na poličku, kde spatřil malou bedýnku s rudým křížem, značícím nemocnici, takže v tomhle lékárničku hned poznal. Ale ještě dřív, než si jí vzal, promluvil.
"A ještě něco," rozhodl se Edward využít situace. Když už byl otec doma, potřeboval omluvenku, aby nemusel do školy a mohl se o ni starat…
"potřebuju omluvenku. Kvůli tomu… zranění. Mám pořádné škrábnutí na hrudníku."
"Dobře, ale teď už jdi." Odbyl ho jeho otec a Edward s lékárničkou v ruce ihned opustil místnost. Jenže jak se zase ocitl v hale, naštvaně sykl. Měl takovou příležitost vzít ji do nemocnice a mít tuhle blbou věc z krku, on to ale neudělal! Tím, že poprosil o omluvenku, si zpečetil svůj osud… už podruhé za ten den se zachoval zbrkle. Normálně by tím ztratil veškerou náladu a na všechno by se vykašlal, nyní ale nemohl. Nyní na jeho vůli záležel lidský život.
Ihned se tedy rozběhl do svého pokoje. Během půlhodiny stihl té dívce ránu obvázat, dát jí obvazy na její další malé ranky a ještě jí nalil do jejího suchého hrdla trochu vody. Když byl konečně hotov, vyčerpaně padl na židli u počítače. Nenapadlo by ho, že někdy bude zachraňovat lidský život, navíc v takovéto situaci a prostředí…jen doufal, že postel nebude od její krve, protože potom by bylo zase hodně vysvětlování a čištění. Samozřejmě, vymluvil by se na svou ránu, ale co kdyby…
… zavrtěl hlavou, aby na to dál nemyslel a zvedl se. S první pomocí ještě nebyl u konce. Nyní by měl tu dívku svléknout a trošku jí promasírovat… samozřejmě, pro něj tohle byl těžký krok. Bez jakékoliv spolupráce musel svléknout dívku, navíc docela hezkou… zatnul pěsti, protože nechtěl, aby udělal to, po čem jeho tělo toužilo.
Sklonil se k ní a začal jí sundávat kabát. Byl tmavě černý a jeho nádhernou barvu kazila krev, kterou byl zalitý. Jen jí vyndal ruce z rukávů a kabát jí dal pod záda. Nyní se mohl pořádně podívat, co má vlastně na sobě - bylo to jakési černé pohodlné triko s krátkými rukávy a límcem a černé kalhoty. Byla celá v černém… mírně se zachvěl. Všiml si, že na opasku má dvě jakási pouzdra. Když je ohmatal, otevřel a podíval se dovnitř, zjistil, že v nich nic není. K čemu ale asi slouží…? Podle toho, co zatím viděl v parku a taky podle té krve, co viděl, si udělal jasný obrázek. Jenže tak mladá dívka by byla určena k zabíjení?! Tomu nechtěl uvěřit. Jistě, musí uvažovat reálněji… jsou to pouzdra na mobily, nebo nějak tak…a v parku potkala jen úchylného pedofila, který jí chtěl znásilnit…bránila se a strčila ho k lampě, kterou ohnul. Naštval se na ní a střelil ji - a pak jí odtáhl do té tmavější části parku, aby si jí nikdo nevšiml…ovšem v té tmě nezaregistroval, že z ní odkapává krev. Téhle verzi chtěl věřit více, ale něco v jeho hlavě mu říkalo, že je to hloupost. Hovadina. Totální úlet. A že ta první varianta je pravděpodobnější, než se zdá.

Ocitla se v jakési místnosti. Nevěděla, co se děje, absolutně to nechápala. Zjistila, že na sobě má nádherné bílé šaty a bílé rukavice. Neodpovídalo to tomu, co musela vykonat. Bílá se k tomu, co udělaly její ruce a tělo, vůbec nehodila… rozpačitě se rozhlédla po místnosti a zjistila, že je snad úplně prázdná. Stěny i podlaha byly bílé, čisté a nedotknuté. Připadalo jí to, jako by byla uprostřed bílého nekonečna, ale přesto viděla jasné rohy a konce té místnosti. A v tom spatřila jediný objekt v místnosti mimo ní - velké, starodávné zrcadlo ze dřeva. I když vypadalo starožitně, v jeho rámu byly vyřezané různé symboly, postavy a zvířata, vypadalo čistě a nově. Ovšem neodrážela se v něm, protože nestála ve správném úhlu. Nevěděla proč, ale z toho zrcadla pocítila náhlou hrůzu. Otočila se, s cílem najít východ. Ovšem jakmile si pořádně prohlédla všechny stěny, zjistila, že nemají dveře. A jakmile pohlédla nahoru, zjistila, že strop nemá konec. Kde se to sakra nacházela…?
Zažila jsi už mnoho horších věcí, říkala si potichu. Sama tomu ale nevěřila. Co má tohle být?! Nezbývalo jí nic jiného, než zamířit k zrcadlu. Ať chtěla, nebo ne, musela to udělat. S každým krokem se ale vůle v ní, aby to nedělala, zvyšovala.
"Nemám jinou možnost!" Vykřikla zoufale a konečně stanula před zrcadlem. S vystrašenýma očima se do něj podívala. Čekala, že tam uvidí svůj odraz, ale nebylo to přesně ono. Byla to sice ona, ale…
"Zdravím tě… má drahá přítelkyně." Řekl její odraz; a navíc tak chladně, jakoby elektronicky a podivně… neměla čas přemýšlet nad tím, proč ten odraz mluví. Zničehonic místnost začala mizet a ona padala do té nejhlubší jámy, nevěděla, kde je nahoře a kde dole, kde je vlevo a kde vpravo, měla ztracený pojem o čase i o okolí, všechno bylo-
- v tom samém okamžiku zalapala po dechu a rychle vyletěla nahoru. Zjistila, že celou dobu ležela na jakési posteli. Ulevilo se jí, že je pryč z té hrůzné bílé místnosti a že je zpět v realitě… jistě, byla to jen noční můra kvůli tomu upírovi… ale ihned zalapala po dechu po druhé. Nebyla v místnosti, kde by už někdy stála! Ocitla se někde úplně jinde, ale kde, proboha?! Nervózně se rozhlížela. Byla to neuklizená místnost, s počítačem na stole a kolem něj samé různé krámy. Po zemi se válely kusy oblečení a knih. Nejspíš to byl pokoj nějakého puberťáka, ale jak se sem mohla dostat?!
"Tak zatím," řekl jí. "zítra tady budu."
Hned si vzpomněla na upírova slova. Jistě, říkal, že si pro ni přijde, pro její krev! Nervózně zašmátrala rukou na svém levém rameni a s hrůzou zjistila, že se jí tam jakési dvě dírky nacházejí. Znamená to tedy, že jí upír opravdu kousl. Nezbývá jí nic jiného! Ať se sem dostala jakkoli, musí ihned pryč. Ohrožuje život toho člověka a navíc by mohl z jejího zranění i obleku něco pochopit… něco o Undersoonu, a to by mohlo být zhoubné.
Vstala, i když těžce, s rozhodnutím dojít ke dveřím, otevřít je a vypadnout. Jenže každým krokem se její mysl více zatemňovala, každým krokem cítila, že už více nemůže a že jestli udělá ještě jeden, zemře.
Zažila jsem mnohem horší věci, opakovala si statečně, ale v tomhle okamžiku si opět řekla, že to snad ani ne…šáhla na kliku se záměrem otevřít ty dveře, její nervy to už ale nevydržely a ona začala padat.
"Hej!" Uslyšela najednou nějaký hlas a následně pocítila, že nedopadla na zem. Někdo jí držel…? Ten někdo jí opatrně vzal za ruce a přitáhl si jí do své oční úrovně. Všechno se jí rozmazávalo, dokonce i jeho hlas slyšela tlumeně… jistě, nejspíš za chvíli omdlí.
"Vypij to." Uslyšela jen matně, ale neprotestovala. V ústech chuť nerozeznávala, ovšem jakmile jí tekutina projela až do žaludku, pohled se jí konečně začal zase zaostřovat.
"Lehni si," řekl jí. "ještě není čas, aby ses zvedla." Opatrně jí položil zpátky na postel a ona jen vzdychla. Když se mu podívala do tváře, napadlo ji, že nejspíš on bude ten teenager, kterému patří tenhle pokoj. Vypadal inteligentně, a navíc působil tak, že se umí o sebe postarat a dokázal by přežít úplně sám.
"Kde to jsem?" Zeptala se tiše.
"U mě doma, v Anndown." Odpověděl.
"Mohl bys rozšířit to u mě doma?" Odsekla unaveně. Neměla na vybavování čas, potřebovala jen informace.
"Co že jsi hned tak vzteklá?" Vzdychl. "Nechápu, jak bych měl rozšířit u mě doma. Prostě můj domov v Anndown, kus za Central Parkem…"
"… jméno." Procedila mezi zuby.
"Na co chceš zase vědět jméno?"
"Není to jedno? Mluv, a rychle."
Kde to jsem, u výslechu?! Pomyslel si naštvaně, ale odpověděl.
"Edward Williams. A když už jsem se představil, mohla bys rovnou i ty. A taky bys mohla říct, co si dělala zakrvácená v tom parku, kde bydlíš, jak si se sem dostala, kdo ti to udělal, jak jsi dokázala nezemřít a taky, co znamenají ty pouzdra na tvém opasku."
"Chceš, abych najednou odpověděla na tolik otázek?" Nadzdvihla obočí.
"Ano. Ošetřil jsem tě, takže na to mám právo."
"To mi připomíná…musím odsud rychle vypadnout. Je jedno, jestli jsem zraněná, nebo ne!" Řekla naštvaně, když viděla jeho znuděný výraz.
"Viděla jsi, jak to dopadlo, když ses pokusila vykročit." Odvětil jí.
"Ano, ale-"
"Jsi smrtelně zraněná, proboha! Uvědom si to! Prolež ještě aspoň týden, aby se to zahojilo a pak…"
"… proč vlastně nejsem v nemocnici?" Nadzdvihla obočí.
"Položil jsem více otázek a ani na jednu jsem nedostal odpověď, takže nejdřív odpovídej ty." Odsekl už mírně naštvaně, protože ta holka ho dováděla k šílenství. Byla tak horkokrevná a nesmlouvavá, až se s ní nedalo normálně mluvit.
"Jmenuji se Hannah. A…" Vzdychla, ale hned se zatvářila tvrdě. "… na další otázky nemůžu odpovědět."
Další hodinu bylo ticho. Edward to s otázkami vzdal, ale zase nechtěl odpovídat už na žádné jiné z její strany. A u Hannah platilo to samé. Až když Edward zapnul počítač a uvelebil se na své židli, na které do té doby spal, Hannah znovu promluvila.
"Způsobila jsem ti potíže a nejspíš ještě způsobím. Jak dlouho jsem tady, probůh, ležela…"
"Tři dny." Odvětil klidně Edward. Hannah to nijak nepřekvapilo, spíš se zatvářila ještě víc rozpačitě.
"… musím odejít, co nejdřív. Pochop to, závisí na tom tvůj život a…"
"…nezajímají mě žádný tvoje výmluvy, že jestli neodejdeš hned dneska, tak mě dostihne smrtka a zabaví mi všechny prachy a tenhle barák, mě je to sakra jedno. Když mi nehodláš říct místo svého původu, ode dneška bydlíš tady a budeš chodit se mnou na gympl."
 


Komentáře

1 Lúthien Lúthien | Web | 22. září 2011 v 20:46 | Reagovat

Dokonalý! 8-) Úplně tu povídku žeru :D Celá mě pohltila

2 Monikapes Monikapes | Web | 23. ledna 2013 v 16:47 | Reagovat

Hezké :-)

3 Enillity Neima Enillity Neima | E-mail | Web | 16. května 2014 v 18:11 | Reagovat

Super, stejně jako Lúthien, nedokážu se od ní odtrhnout :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel