1. Kapitola: Havran

18. března 2010 v 20:57 | Annie-chan |  | Havran, stín a plamen

Chlapec s ledabyle rozcuchanými tmavými vlasy jen neslyšitelně vzdychl. Seděl v osvětlené místnosti, v chemické učebně gymnázia v Anndown, do které šlo světlo z oken. Na přední stěně dominovala obrovská tabule, na kterou jeden z žáků právě psal rovnici. Učitel ho sledoval a souhlasně přikyvoval. Ve třídě bylo celkem asi dvacet žáků, přitom každý z nich se snažil pečlivě rovnici vypočítat sám. Jen jemu bylo všechno jedno. Vzdychl, protože ten kluk si stoupnul tak, že nemohl opisovat. Jen se nervózně poškrábal na hlavě a rozhodl se vyčkávat, až ten idiot opět uhne.
A přitom on, Edward Williams, génius s chladnýma šedýma očima, byl dostatečně nadaný a chytrý na to, aby rovnici vyřešil sám. Mohl být dokonce první ve třídě, mohl být z chemie nejlepší a mohlo mu z jeho céčka vyjít krásné A+, kdyby se aspoň trochu snažil. On ale obvykle při hodinách jen lenivě posedával a opisoval výpočty z tabule, a když někdy učitel rozdal testy, napsal jenom to, co ho o chemii naučil jeho otec, když byl ještě malý. Jeho otec, Richard Williams, se o jeho prospěch nyní vůbec nezajímal. Od té doby, co zemřela Edovo matka, mu bylo všechno ohledně jeho jedno. Jen se zavíral ve své pracovně doma, kde zjišťoval různé věci ohledně chemie (protože byl nadšený fyzik a chemik), ovšem většinu času stejně trávil v Anndownské nemocnici, kde byl primářem. Nejspíš mu Ed až moc připomínal zesnulou Elizabeth…
"Výborně, a teď si napíšeme malý test." Prohlásil zničehonic učitel. Ed, který byl do té doby zabraný do svých myšlenek, se na něj překvapeně podíval. Nestihl ani opsat rovnici, kterou ten kluk opisoval na tabuli, a učitel už žákům rozdával testy. Samozřejmě, Phoebe Fischer, nejlepší dívka ve třídě na chemii, ihned po dostání papíru začala okamžitě psát. A dokonce i nejhloupější žák ve třídě, Andrew Squirtly, se dal hned do psaní. Edward se na svůj test jen nedůvěřivě podíval a začal číst první otázku. Odpověď nevěděl. Zamračil se a začal číst další a další otázky; a zjistil, že tentokrát neví vůbec nic. Opětovně vzdychl a podepsal se. Aspoň něco do toho papíru napsal. A po další půlhodině, kdy jen nečinně posedával a rozhlížel se po svých spolužácích, kteří urputně psali, učitel papíry začal vybírat. Phoebe vypadala spokojeně a Andrew, i když byl trošku bledý, se usmíval také. Edward vzdychl a podal svůj test učiteli.
"Edwarde," zamumlal tiše učitel, když si všiml jeho prázdného papíru. Promluvil však diskrétně a potichu, aby ho slyšel jen Ed. "kdyby ses trošku snažil…byl bys tu nejlepším. Jen špetka snahy…" Když ale viděl jeho lhostejný výraz ve tváři, jen vzdychl a odešel zpátky ke katedře. Další minutu zazvonilo. Jeho spolužáci si se sebou začali povídat o výsledcích toho testu, on si ale jen hodil věci do tašky a vyběhl ze třídy. Na konec téhle hodiny čekal, protože tím znamenal konec dnešního dne. Odpadla jim matematika, angličtina a historie, tudíž skončili už v půl jedné a mohli jít v klidu domů. A on se opět mohl věnovat svému koníčku.
"Hej, Ede," nachomýtl se k němu však nějaký kluk. Edward se s lhostejným výrazem ve tváři otočil a spatřil tam toho idiota Andrewa.
"Co chceš?" Štěkl jenom.
"Hele, hele, nebuď tak nerudnej!" Vylekal se Andrew, hned ale pokračoval.
"Víš…dostal jsem se do třetího levelu v GTA 4 a nevím jak dál… pomůžeš mi? Když jo, seznámim tě s jednou mojí kámoškou, jestli znáš Vannesu, tak-"
"Zítra." Odsekl ale jen Edward a otočil se. Už to nemohl vydržet, celý den se těšil na to, až dojde domů a opět usedne ke svému počítači…
… přes chodbu téměř přeběhl. Andrew se za ním naštvaně díval, to k němu ale přiběhla nějaká dívka.
"Zase ho přepadla ta jeho gamblerská nálada." Vzdychla ta dívka.
"Přepadla?" Odsekl Andrew. "To možná tak před třemi lety. Teď už je to normální závislák."
Andrew vlastně nebyl tak daleko od pravdy - jinak řečeno, měl dokonalou pravdu.
Edward po otcově začínající lhostejnosti ztratil veškerou rodičovskou lásku. Nebyl tu nikdo, kdo by ho pochválil za jeho úspěchy, nebyl tu nikdo, kdo by ho láskyplně pohladil po vlasech a usmál se na něj, nebyl tu nikdo, komu mohl plně důvěřovat, že ho nezradí a navždy zůstane s ním. V tomhle raném věku byl Edward totálně na dně - a tak se začal věnovat něčemu, v čem vynikal už odmalička, a to byly počítačové hry online. Hrál je každým dnem, čím dál více a čím dál častěji. Za školu se ovšem jít neodvážil; a navíc, proč taky? V té době mu díky jeho mozku všechno procházelo jako po másle, tenkrát obtížné rovnice pro jeho spolužáky mu šly snadno a rychle. Jakmile ale nastoupil na gymnázium, bylo s tímhle hladkým životem konec. Ve škole to šlo od deseti k pěti, každým dnem se zhoršoval čím dál více. Až jednoho dne klesl tak, že na vysvědčení mu nevycházelo ani jedno A, dokonce ani B. Byly to samá Céčka a Déčka. Jenže jemu už to bylo jedno. Záleželo mu jenom na jeho přátelích ve hře, na lidech, kteří ho obdivovali za jeho vysoké rekordy a zběhlost, jen na lidech, kteří se ho tam ptali na radu a kteří ho chtěli následovat. Na realitu dočista zapomněl. Tam byl hrdina jménem Raven, v Anndown byl troska jménem Edward.
Domů téměř běžel. Jakmile vyběhl ze školy, jeho trasa vedla přes London Street, přes Central park a pak do čtvrti s velkými vilami, kde bydlel. Nebylo to zase tak, že by jejich rodina byla chudá. Jeho otec vydělával tolik peněz, že žádný chudý panelový dům nepřipadal v úvahu. Ne, on musel mít něco lepšího, něco dokonalého, něco jen pro boháče.
Edward si uvědomil, že už běží parkem. Píchalo ho v boku, ale to mu bylo jedno. Těšil se, až si bude znovu moc promluvit se svými internetovými přáteli, pomoci jim v jejich úkolech a pak třeba projít nějakou novou tratí, kterou organizátoři připravili.
Už to nevydržel; musel se zastavit, protože ta bolest v boku byla nepředstavitelná. Dal si ruce na břicho a pomalu dýchal…nádech, výdech…nádech, výdech…. Po několika těchhle krocích znovu otevřel oči. Viděl před sebou opět prašnou cestu, lidi chodící tam, lavičky… a policisty stojící u lampy? Pocítil náhlou touhu zeptat se, co se tam stalo, protože byl ale naprosto nekomunikativní typ, rozhodl se to zjistit sám. Stačilo jen trošku popojít a pořádně si stoupnout na špičky, aby za ten dav lidí a policistů viděl. Jediné, co zahlédl, byla pořádně ohnutá lampa a uprostřed jejího sloupu byl vytvořen jakýsi kráter. Nervózně se poškrábal po hlavě, ale nechtěl to nějak rozebírat. Věděl, že jeho ´přátelé´ čekají.
Opět se dal tedy do kroku, ale pořád se mu v hlavě vybavoval obraz té zahnuté lampy. Je jasné, že se tady muselo něco stát, normální zbraň přeci nemůže způsobit takový kráter…! Nedalo mu to a zamyšleně si sedl na nejbližší lavičku. Musel přemýšlet o tom, co se tak mohlo stát… první, co ho napadlo, byla velkoplošná zbraň, která by zasáhla větší plochu. V tom případě by ale lampa byla napadrť, protože takto malý kráter by mohla způsobit jedině tak dvacetkrát zmenšená bazuka. Hned po té ho napadlo, že tu mohl probíhat nějaký souboj a že jeden mohl uhodit se svým soupeřem o tu lampu - jenže to by na té lampě byla i zaschlá krev, a tu tam neviděl. Napadlo ho spoustu dalších řešení, přitom každé bylo nereálnější a stupidnější. Naštvaně se poškrábal po hlavě; nerad prohrával, a proto chtěl tuto záhadu vyřešit. Po půlhodině se ale začal pomalu vzdávat; rozhodl se, že se na to vykašle a přeci jenom stráví odpoledne hraním her. Zvedl se a chtěl opět vykročit, jenže nemohl. To, co viděl přímo před sebou, byla červená tekutina, která proudí lidem v těle… krev! Okamžitě zbledl. Takhle byla ta druhá možnost mnohem pravděpodobnější, ale proč byla krev tak daleko od místa činu? Co se tu tak mohlo stát?! Když našel tuhle stopu, hned zase zapomněl na hry a pocítil novou naději, že případ vyřeší. Vydal se po stopách té krve - zjistil, že vede od laviček k té zarostlejší části parku, kde se nacházelo pár stromů. Tady bylo těžší sledovat tu krev. Edward nevěděl, co to má znamenat, ale opět ho napadala jen dvě řešení; zraněný ubíhal parkem a tady někde se opřel o strom a tiše zemřel. Tedy, jestli zemřel… nebo druhé řešení, vražedná zbraň. Odkapávala z ní krev, jak jí vrah táhl s sebou. Jakmile ho to ale napadlo, jen zavrtěl hlavou. Co ho to napadá za pitomosti?! Vražda? Byla to jenom ohnutá lampa, nic víc! Naštvaně zatnul pěsti a pokračoval dál. Po chvíli si musel vytáhnout mobil, který mu svítil na cestu, aby se v té tmě pod stromy trošku orientoval. Dalších deset minut ještě tápal v temnotě, když zjistil, že se kapky krve, vsáté v mechu, zvětšují a že končí za jakýmsi stromem. Neváhal; věděl, že to je ono! Pocítil trochu strach, ale ihned se oklepal. Doběhl k tomu stromu; a jakmile to uviděl, vyděšeně upustil mobil. Zorničky se mu strachem zmenšily a ruce se mu začaly klepat. To, co viděl, byla nejspíš mrtvá dívka! Kolem ní bylo hodně krve, na stromě, na jejím kabátě, nějaká byla i vsátá v mechu. Nejvíc jí ale bylo na dívčině levé ruce, Ed tam dokonce viděl ránu - byla ale jakoby zaškrcená, nekrvácela. Ihned se k té dívce sklonil a začal s ní třást.
"Slyšíš mě, slyšíš mě?" Křikl. Dívka nijak nereagovala. Edward se nervózně kousl do rtu, ale pokusil se jí nahmatat puls na její tepně na krku. Oddychl si, když ho zaznamenal; byl sice velice slabý a nepodstatný, ale aspoň nějaký. Věděl, že musí být hned ošetřena, ale do nemocnice se mu jí nést nechtělo. Věděl, že by tam byl jeho otec a nenapadalo ho, jak by zareagoval. Zaznamenal by vůbec, že tu zraněnou dívku přinesl on?!
Nenapadalo ho jiné řešení, než jí donést domů a tam ji ošetřit vlastnoručně. Rodiče mu přeci jenom v jeho dětství dávali lekce první pomoci; oba byli doktoři. Nebavilo ho to, ale aspoň to teď využije! Nenapadl ho ale žádný způsob, jak jí dopravit domů, než že jí vezme do náruče. To ale všichni uvidí její zakrvené tělo a svedou její zranění na něj…! Věděl o jedné zkratce, kudy nikdo nechodí, ale nebylo by to riskantní? Doba, než dojde domů, bude podstatně delší… ale přeci jen, tahle dívka tu nejspíš ležela déle než pár hodin. Ta krev okolo ní byla už zaschlá! Nejspíš má hodně tuhý kořínek… zamračil se. Něžně jí vzal do náručí, pomalu, aby nespadla, a zároveň co nejrychleji, aby neztrácel čas. Pak se s ní rozběhl k jeho domovu - nešel obvyklou cestou, šel dál tou zalesněnou částí. Míjel jen samé stromy a stromy, po půl hodině ale mezi nimi začalo prosvítat světlo, které se stále zvětšovalo a zvětšovalo. Když z lesíka definitivně došel, objevil se v ulici, která byla plná vysokých domů - ano, tam bydlel. Opět se rozběhl, tentokrát jistě, ke svému domovu, s odhodláním pomoci jí. Možná aspoň na jeden den získá pocit, že udělal něco dobrého…

useless-fire.blog.cz
useless-fire.blog.cz
Edward. Obyčejný chlapec, ale přesto ho potkalo něco zcela neobyčejného...
 


Komentáře

1 Lúthien Lúthien | Web | 22. září 2011 v 20:32 | Reagovat

To čumim ??? Ohromě napínavé takže já rychle pokračuju dál, je to fakt moc vydařený a kráásně napsaný :-)

2 Jaja Jaja | Web | 8. února 2012 v 14:49 | Reagovat

Zaujímavé počteníčko xD
Idem na ďalšiu kapitolku, som zvedavá na pokračovanie ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel