Inheritance je čtvrtou knihou ze série Odkaz Dračích jezdců, kterou napsal Christopher Paolini.
Neuplynulo mnoho času od doby, kdy byl Eragon pouhým klukem z chudé farmy a Safira jen modrým kamenem ležícím v hlubokém lese. Nyní se situace změnila. Eragon je dračí jezdec a zabiják stínů a Safira mocný drak, který spolu se svým jezdcem letí vstříc k definitivnímu vítězství nebo záhubě.
Osud celé země spočívá na jejich bedrech. Životy tisíců lidí závisí na tom, jak si v poslední bitvě povedou. Celé dlouhé měsíce výcviků i bitev mohou všem přinést naději a život, ale stejně tak i bezednou propast ztráty, smrti a zatracení. Ten nejtěžší zápas je stále ještě čeká. Galbatorix. Budou muset najít veškerou sílu k tomu, aby svedli tuto poslední bitvu. Jestli tentokrát neuspějí, je vše navždy ztraceno. Další šance už nebude.
Eragon a Safira spolu dokázali dojít dál, než se kdokoliv odvážil vůbec doufat. Ale teď musí svrhnout zlého krále z jeho trůnu, zbavit násilím zmítanou zemi tyrana a nastolit v Alagaesii znovu právo a řád.
Není velká šance, že se jim to podaří. A pokud ano, jakou cenu budou muset zaplatit?

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?

Poslední díl tetralogie. Vyhodila jsem za tu knížku pět stovek, god damnit.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).

Závěrečná bitva

Konec

V tomhle díle to bylo těžké. Tedy ne jako těžké, ale prostě... tak. Je to už čtvrtý díl, takže postavy známe. Arya, Eragon, Roran, Katrina a tak dále. Nasuada samozřejmě, a Murtagh. Galbatorix. Čekala jsem od něj víc, ale v tomto díle se projevil jako typický klišovitý temno-lordovský záporák.

V tomhle díle se mi snad jako postavy líbily jen kočkodlaci celkově. Angela by byla super, ale byla až moc divná a po kapsách nosila až moc divných věcí, jako nůž, který dokáže přeseknout cokoliv... seriously? Mám magii ráda, ale co je moc, to je příliš.

K tomuhle dílu bohužel moc pozitiv nemám. Hodně se toho změnilo, co jsem byla děcko a žrala Eragona jako blázen. Ale teď? Mám problém najít na tom něco dobrého. Hm, let's see... elfové, jakkoli byli klišovití, navždy zůstanou v mých srdcí. Ostatní rasy jsem měla problém, velký problém překousnout. Dobře, elfové byli taky klišovití jak blázen, ale já je mám prostě ráda.

Rozhodně se mi na tomhle příběhu líbili ti kočkodlaci, jak jsem již psala, to je podle mě nejúžasnější rasa v celé té Alagesii nebo jak se to jmenuje.

K příběhu a všemu ostatnímu se vyjádřím níže.

Chm... Eragonův příběh jsem jako malá doslova zbožňovala, ale jak rostu a vývýjím se, nahlížím na to s čím dál větším skepticismem. Pro mé dětské já to byl dokonalý příběh plný elfů, trpaslíků a dračích jezdců, teď je to pro mě jenom klišovité... něco.

Nelíbilo se mi to. Ale vůbec ne.

Četla jsem to asi měsíc. Bylo těžké to dočíst. Všechno to bylo takové rychlé, uspěchané, i když měla knížka něco přes 700 stran, pokud se nepletu, stalo se tam toho tak žalostně málo. Vyvrcholení příběhu pro mě vůbec nebylo tak epické jako pro ostatní čtenáře a jen jsem nad tím ohrnovala nos, nad scénami, které měly být vtipné nebo uvolňující jsem nechápavě kroutila hlavou. Prostě... ne. Je mi líto.

Když teď vím, jak na mě působil závěr Eragonovy cesty, vím, že si nesmím znovu přečíst předchozí díly. Znechutilo by se mi to do největší míry a já si to chci pamatovat jako něco, co jsem měla v dětství ráda.

A ano, ti, kdo tvrdí, že Eragon je tak trochu brak, mají pravdu.

A těch 50% je z milosti. Prosím, neukamenujte mě.

Městu Imardinu i celé Kyralii vládnou ti, kdo ovládají magii. Společenství čarodějů do svých řad přijalo dívku z ulice, která náhle zjišťuje, že se ocitla uprostřed děsivého spiknutí, a její rozhodnutí ovlivní celý svět… Sonea se toho ve Společenství čarodějů hodně naučila a po vítězném utkání s Reginem se k ní ostatní novicové začali chovat s nevraživou úctou. Stále však nemůže zapomenout na to, co viděla ve sklepení Nejvyššího lorda. Ani na jeho varování, že dávný nepřítel Kyralie znovu nabývá na síle. Čím víc se toho Sonea dozvídá, tím víc o všem pochybuje. Může Akkarinovu příběhu věřit? Nebo se ji jen snaží zatáhnout do svých temných plánů? Nejvyšší lord je závěrečný díl Trilogie o černém mágovi z pera autorky Trudi Canavan. Trudi Canavan, autorku bestselerů, kterou znají čtenáři v UK, Austrálii a USA, získala v roce 1999 cenu Aurealis za nejlepší fantasy příběh.

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?

Poslední díl trilogie.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).

Závěrečný střet

Milovat

Tenhle díl... a postavy... konečně jsme odhalily pravé motivy Akkarina, Nejvyššího čaroděje, a já nestačila žasnout. Víte, je to tak neuvěřitelně úžasné, jak autorka tuhle postavu vykreslila a jaký Akkarin udělal pokrok! V prvním díle to byla jenom záhadná postava v pozadí, která vypadal spíš mysticky než jako opravdu reálný člověk, v druhém díle se ukazoval jako záporák, který má ale nějaké skryté motivy, a tady... tady jsme zjistili, proč to dělá, a zjistili jsme, že on je ten hodný, ten, co se snaží všechny zachránit, a pak jsme... ó můj bože, v tomhle díle se Akkarin a Sonea tak krásně sblíží. Když si představím, jak byl Akkarin vyzobrazen v prvním díle a jak tady... opravdu, opravdu dokonala postava, která udělala setsakramentský pokrok.

V tomhle díle vedl Akkarin. Jednozačně Akkarin. A Sonea. A Lorlen, toho mám ráda i z předchozích dílů, ten je taky naprosto skvělý. Vidíte to, všechny postavy teď miluju! Tedy kromě Savary.

Tenhle díl byl naprosto grandiózně úžasně skvělý. Přečetla jsem ho prakticky za jednu noc, i když v mé čtečce to bylo přes 700 stránek. Tenhle díl je ale prostě naprosto úžasný. Postavy jsou tady úplně skvělé, skvělé tak, jak jsem to už dlouho nezažila, a samozřejmě mé dívčí srdce skáče nad tou romantikou... kdo by si byl pomyslel, že Akkarin a Sonea... ale jsou spolu tak úžasně skvělí a já milovala jejich scény a doteď si nemůžu pomoct a miluju je :D.

Hodně překvapivá a úžasná je i zápletka - ve většině příběhů je to tak, že hlavní hrdinové budou bojovat za zrušení temné magie, za to, aby byla zakázaná, ale v tomto příběhu se poukazuje na to, že zlé nejsou prostředky, které používáme, ale to, jak je používáme. Celé je to tu obrácené naruby a donutí to člověka se zamyslet.

Tady prakticky nemám co vytknout, až na dvě maličké věci. Ta první se jmenuje Savara. Pořád se nedokážu zbavit pocitu, že jí tam autorka strčila jen proto, aby nezůstal Cery na ocet.

Ta druhá se jmenuje konec. Tak trochu jsem čekala, že nejmenovanný hrdina zemře, ale ono jich zemřelo ještě několik, včetně dalších mých oblíbených postav, což bylo vážně hrozně smutný. Ale zase mě nebertre špatně, já nesnáším happy endy a takhle se mi to přeci jenom líbí, i když kdybych to psala já, udělala bych to ještě tragičtější. A byla bych krutá, protože bych se těšila na zdrcené reakce fanoušků.

Myslím, že Canavan se rozhodla být taky krutá, když tu nejmenovanou postavu zabila. Chm. Vsadím se, že mě úplně viděla, jak si v ten moment rvu vlasy.

Tak či tak, abych na závěr zhodnotila celek - jedná se o jednu z nejlepších trilogií, které jsem kdy četla, a každý díl nabírá na kvalitě. První díl byl dobrý, druhý skvělý a tento třetí a zakončující naprosto grandiózní.

Novicka je druhý díl úžasné trilogie nabité magií, dobrodružstvím a nápaditými obrazy. Trudi Canavan se řadí mezi uznávané autory v žánru fantasy. V roce 1999 získala cenu Aurealis za nejlepší fantasy příběh. Imardin je město temných intrik a vražedné politiky, kde moc drží ti, kdo ovládají magii. Do zavedeného řádu se připletla mladá dívka z ulice s neobyčejnými magickými schopnostmi. Byla přijata do Společenství čarodějů a její život se tak navždy změnil - bude však lepší nebo horší? Sonea věděla, že ve Společenství čarodějů ji čeká tvrdý výcvik, ale neuvědomila si, jak velké zášti ostatních noviců bude muset čelit. Její spolužáci, synové a dcery nejmocnějších rodin v království, jsou rozhodnuti překazit její úspěch - za jakoukoliv cenu. Ale tím, že přijme ochranu nejvyššího lorda Společenství, Soneu možná čeká mnohem tíživější osud. Nejvyšší lord Akkarin skrývá tajemství, které je mnohem temnější, než jeho čarodějnický hábit.

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?

Pokračování trilogie.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).

První zdání

Utiskovat

V minulém díle jsem si hodně stěžovala na jednotváronost a klišovitost postav. No, tady se to změnilo. Dámy a pánové, historicky můj první slash pár, který jsem začala milovat - Dannyl a Tayend. Pokud mě dobře znáte, víte, že jsem nikdy neměla ráda shounen-ai ani yaoi a doteď to ráda nemám, když se ale poodhalovala skořápka povahy Dannyla i Tayenda, prostě se nedalo je nezačít milovat. I když moje dívčí srdce trošku zklamalo, že narozdíl od ostatních párů zde tihle dva neměli žádnou romantickou scénu. Ehm, takže jo, v téhle knize jsem si zamilovala prostě hlavně Dannyla.

Také více odhalujeme povahu Nejvyššího mága, Akkarina, a tak, i když to nastane úplně nejvíc ve třetím díle. Tady je Akkarin chápán jako záporák, a pamatuju si, jak jsem pořád nadávala, proč sakra neřekne pravý důvod, proč dělá to, co dělá. Cery a celkově zlodějové se v této knize moc nevyskytovali, ale zjistila jsem, že mi to ani nevadilo.

V tomhle díle jsem si hlavně hodně oblíbila Soneu a soucítila jsem s ní, když jí Regin a ta osatní novicovská pakáž pořád tak šikanovala.

V tomhle díle to bylo všechno. Co se mi na prvním díle tolik nelíbilo, tady zmizelo. Zamilovala jsem si všechny ty postavy, zamilovala jsem si děj a fandila jsem všem, ať vše dopadne přesně tak, jak má. Tuhle knihu jsem četla jedním dechem a nemohla se od ní odtrhnout, což se mi už sakra dlouho nestalo. Tahle trilogie má prostě něco do sebe, ať už jsou to čarodějové, postavy, magie, nebo cokoliv jiného. Celé mě to prostě doslova uhranulo a nechce mě to pustit ze svých spárů pryč.

Možná by mohli omezit pár zdlouhavých scén, které tam byli snad jenom kvůli prodloužení knížky. A taky mě ze začátku nudila Dannylova příběhová linie, přiznám se, to než potkal Tayenda.

Co ale jinak říct? První kniha pro mě tak čtivá nebyla, tento díl byl ale naprosto skvělý a já nemám nic jiného, co bych vytkla. Snad jen doporučuju. OPRAVDU doporučuju :D.

Tenhle termín teď najdete všude možně. Všemožné dívčíny se svými dívčími blogy tento termín používají, tvrdí o sobě, jak jsou "originální", že jsou své, že nejsou žádné kopie. Ironií je, že většinou jsou jejich blogy tvořeny okopírovanými návody, fotkami, které jsou ve stylu "duckface", který je teď všude, a tak dále a tak dále - ale o tom jsem tady mluvit nechtěla.

Může být nyní už někdo vůbec originální? Vždycky si půjčujeme nápady od jiných a z toho slepíme ten svůj, a názýváme ho "originálním". Originalita znamená, že je to vlastní výmysl, vlastní tvorba, to ano, ale hlavně to znamená, že se to ještě nikde jinde neobjevilo, že je to nové, zajímavé = originální.

Podívejme se třeba na hru Kingdoms of Amalur: Reckoning. Je tahle hra svým příběhem originální? V jistém smyslu ano. Celá hra začíná tak, že vaše postava zemře a je znovu oživena potrhlým gnomským vědcem, přičemž se dozvídáme, že po tomto znovuobživení nemáme žádný osud a dokážeme tak rapidně ovlivňovat osud ostatních, ubírat jejich cesty životem tím směrem, jakým by se v žádném případě nevydaly. Právě kvůli tomu po nás jde šíleně zlá rasa jménem Tuatha, která chce ovládnout celý svět.

Vidíte to v tom? Hra má originální podstatu, zemřete a celý příběh se točí kolem toho, že sakra máte být mrtvý a ne tu zachraňovat vesnice, přidávat se k různým frakcím a zabíjet neřády, ale pořád tu máme stejné rasy - gnómy, elfy a lidi, a pořád tu máme ďábelsky zlého záporáka s jeho nechutnou, ďábelsky zlou rasou, která chce ovládnout svět. A náš hrdina má stejně jen jediný úkol, a to všechny spasit. Kdo je originální teď?

Ano, každý oceníme, když se příběh vydává netradiční cestou, když přijdou nějaké ty zvraty, které nečekáme a když se střetneme s novým světem, ale pravdou je, že některé klišé máme prostě rádi. Třeba taková Arya Stark z Her o trůny. Jedná se o jednu z nejklišovitějších postav vůbec, pokud vím, prostě malá holka, která nechce být nějakou šlechtičnou, ale chce bojovat - a hádejte co, stejně patří u fanoušků k těm nejoblíbenějším, stejně tak i u mě.

Ano, mám ráda originalitu a nesnáším typické fantasy za zachráněním světa s pomiliontým stejným schématem postav, ale... stejně mám na příbězích nějaké ty věci ráda. Když je něco tak, jak předpokládáte, může to být i hezké. Příjemné.